Historie pistole vz. 52 - článek ze SR Tisk

I zbraně mají svou historii a svá jubilea. Relativně nedávno, v roce 2002, se dožila padesátin nám všem známá, obdivovaná i zatracovaná, armádní pistole vz. 52. Jak se vlastně dostala na svět?

Celkový pohled na pistoli vz.52


Po skončení 2. světové války vznikly v naší armádě dva odlišné názorové proudy na provedení nové armádní pistole. První z nich (menšinový) předpokládal, že nová pistole vznikne překonstruováním válečného modelu pistole ČZ vz.38 (ráže 9 mm Browning krátký) na výkonný náboj 7,62 mm Tokarev. Většina tehdejších zbraňových specialistů nepovažovala tento náboj pro novou pistoli za vhodný z důvodu zbytečně vysokého balistického výkonu a značné délky, která komplikovala nejen řešení rukojeti pistole. Neúspěch konstruktéra J.Holečka při adaptaci ČZ vz.38 na náboj Tokarev (problémy s uzamykáním zbraně) jim dal za pravdu.

Za nejvhodnější náboj pro novou armádní pistoli považovali odborníci všeobecně náboj 9 mm Parabellum (9 mm Luger). Proto objednalo Ministerstvo národní obrany u České zbrojovky ve Strakonicích v roce 1947 výrobu prototypů nové pistole právě v této ráži. Na základě objednávky vznikly v oddělení Františka Myšky celkem tři prototypy pistolí. Konstruktérem prvních dvou (označeny ČZ 471 a ČZ 481) byl Jiří Čermák. Uzamčení závěru bylo realizováno vykývnutím hlavně v příčném směru pomocí uzamykacích žeber na povrchu hlavně, které známe z CZ 75 a jejích modifikací.

Brzy nato však přišli bratři Jan a Jaroslav Kratochvílové s novým způsobem uzamčení nábojové komory pomocí dvojice uzamykacích válečků, který uplatnili v konstrukci nové pistole ČZ 482. Oba uzamykací válečky byly uloženy symetricky ve spodní části hlavně (pod nábojovou komorou) a při doběhnutí závěru do přední polohy byly uzamykacím klínem (trnem) vytlačeny do stran (ve směru kolmém k ose hlavně) a pevně spojily hlaveň se závěrem. K odemčení závěru po výstřelu došlo v okamžiku, kdy se válečky po krátkém zákluzu hlavně dostaly mimo plochy uzamykacího trnu. Tento systém uzamčení přihlásil Jan Kratochvíl k patentování v lednu 1949 a autorství mu bylo přiznáno v březnu 1952. Odstranění výkyvného pohybu hlavně při uzamykání přineslo zlepšení přesnosti střelby.



2xU2 Pi-52, tj. unikátní (uzamčený) uzamykací uzel pistole vz.52


Pistole ČZ 482 byla přepracována ve Vojenském technickém ústavu v Praze a tak vznikl model ČZ 491. I přes některá nepříznivá hodnocení byla u této zbraně zahájena příprava sériové výroby, která však byla v květnu 1950 definitivně zastavena v souvislosti s požadavky na unifikaci výzbroje naší armády se Sovětskou armádou a přechodem na ráži 7,62 mm.

Z požadavku Ministerstva národní obrany zavést do výzbroje Čs. armády pro samopaly sovětský náboj 7,62 x 25 Tokarev vyplynula nutnost překonstruovat na tento náboj i vyvíjenou pistoli. Tímto konstrukčním úkolem byl v oddělení Františka Myšky pověřen Jiří Čermák (pozdější konstruktér 7,62mm samopalu vz. 58). Již v květnu 1951 byly vyrobeny dva prototypy ráže 7,62 mm, označené ČZ 513, a v září 1951 proběhly zkoušky. Po úpravách a dalších zkouškách v dubnu 1952 byla 17. května 1952 na základě výnosu ministra národní obrany pistole ČZ 513 zavedena do výzbroje naší armády pod označením 7,62 mm pistole vz. 52. Její výroba probíhala v padesátých letech (1952 – 54) v České zbrojovce ve Strakonicích. Vyrobilo se více než 200 000 ks, což je z dnešního pohledu úctyhodné množství. Menší množství bylo dodáno i do zahraničí.

Vedle známé standardní verze na náboj 7,62 x 25 Tokarev byly omezeně vyráběny i verze pro cvičný náboj se zúženým ústím hlavně a verze pro střelbu náboji ráže .22 (excentricky uložená hlaveň). Po roce 1989 vznikla (pro komerční účely) i verze Pi-52 na náboj 9 mm Luger (s výměnnou hlavní v této ráži). Pistole se tak po mnoha desetiletích symbolicky vrátila ke své původní ráži.



Hlaveň pistole vz.52


Během dalších let byly v armádě použité pistole ve Vojenském opravárenském závodě v Moldavě nad Bodvou na východním Slovensku podrobeny opravám (výměna vadných dílů na hranici životnosti, obnova povrchové ochrany – černění, na rozdíl od originálního fosfátování). Tyto zbraně jsou označeny vyraženým symbolem VOZ, u něhož může být i letopočet.

I když ve výrazně menších počtech než dříve, byla pistole vz.52 i v roce 2002 stále zavedena ve výzbroji naší armády. Na počátku 80. let byla zahájena obměna Pi-52 za nově zavedenou pistoli vz.82, ta však nebyla z řady důvodů ani na přelomu tisíciletí zcela ukončena. Pistole vz. 52 tak definitivně skončila své působení v armádě až během několika dalších let, neboť ve výzbroji nově budované profesionální armády se s ní již nepočítalo.

Vyřazované pistole z armády byly uvolněny pro civilní trh a jako malé ruční “kanóny” se staly kořistí mnoha sběratelů a obdivovatelů zbraní, kteří dávají přednost vyšším balistickým výkonům. Se širším rozšířením do světa po r.1990 udělala pistole vz.52 vrásky na čele nejednoho výrobce osobních balistických ochran (tzv. neprůstřelných vest), který musel přehodnotit svůj postoj ke komplexní ochraně proti pistolím a revolverům. Pistole s originálními vojenskými náboji s ocelovým jádrem (v civilním sektoru se jedná o zakázané střelivo) je totiž mezi krátkými zbraněmi nedostižná v probíjení čehokoliv. Je to dáno jednak relativně malou ráží střely, jednak její vysokou počáteční rychlostí. Pistole vz.52 se tak stala jakýmsi etalonem, podle něhož je hodnocena extrémní odolnost balistických ochran a jiných překážek proti krátkým kulovým zbraním. Po roce 1989 se pistole symbolicky vrátila ke své původní ráži, když se objevily na trhu výměnné hlavně v ráži 9 Luger.

Během své padesátileté éry prokázala Pi-52 své kvality. Ceněna byla zejména jednoduchost konstrukce, snadná ovladatelnost a výkonnost, ale i funkční schopnost ve ztížených vojenských podmínkách. Určitým problémem byl poddimenzovaný uzamykací uzel a z toho vyplývající nízká životnost zbraně. V minulosti bylo rovněž zaznamenáno několik havárií zbraně, které jsou však vzhledem k obrovskému množství používaných zbraní zanedbatelným vzorkem. Samotní uživatelé pistole – vojáci si také často stěžovali na to, jak je těžká a jak se s ní špatně střílí. Kdo se však naučil “trefovat s dvaapadesátkou”, zvládl i jinou pistoli bez větších problémů.

I když podle zbraňového věku je pistole vz. 52 již nejméně prababičkou, neupadla v zapomnění. Její osudy se tak v mnohém podobají osudům našeho vojenského automobilu PV3S. I přes řadu výhrad k jejím vlastnostem a četným pokusům o její vyřazení, vydržela ve výzbroji armády mnoho desetiletí a prokázala armádě dobrou službu. Zařadila se tak (alespoň v našich krajích) po boku pistolí M 1911, P-08, Walther P 38, TT aj. do skupiny zbraňových legend, na které nelze zapomenout.

_____________________________________

Základní TTD pistole vz. 52:
- délka pistole 211 mm,
- délka hlavně 120 mm,
- délka záměrné 166,5 mm,
- hmotnost pistole 950 g, (bez nábojů)
- hmotnost pistole 1040 g, (s plným zásobníkem s 8 náboji)
- počáteční rychlost 480 m/s,
- maximální dolet střely 1800 m.

Na závěr ještě uveďme dobový text z literatury [4], upřesňující vojenské použití zbraně: "Účel pistole: 7,62 mm pistole vz.52 je zbraň určená k boji zblízka (na dálku do 50 m). Slouží k napadení nepřítele, k vlastní obraně a k boji muže proti muži".

Použitá literatura:
[1] Popelínský,L.: Československé automatické zbraně a jejich tvůrci. Naše vojsko, Praha 1999.
[2] Skramoušský,J. – Badalík,V. – aj.: Československé pistole 1918 – 1985. ARS-ARM, Praha 1996.
[3] Čermák,J.: Čtyřicet let konstruktérem zbraní 1946 – 1986. ARDENT, Brno 1999.
[4] Děl-51-19: Stručný přehled materiálu dělostřeleckého vyzbrojování. MNO, Praha 1967.

Zpracováno podle článku ABRAHÁMOVINY PISTOLE vz. 52 autorů prof.Ing. Lubomíra POPELÍNSKÉHO, DrSc. a doc.Ing. Jana KOMENDY, CSc., uveřejněného ve Střelecké revui č. 6/2002 (upraveno, doplněno).



Perokresba pistole vz.52



 



Hlavní i vedlejší části pistole vz.52